Ten den jsem tam chtěla s mladším přespat, protože manžel se starším synem jeli na tři noci lyžovat do Rakouska.
Dali jsme si koupel a večeři. Všechny synovy věci byly z hřiště tak špinavé, že jsem se hodila do pračky s tím, že ráno bude vše suché a dám mu to do školky. Náhradní bundu ani kalhoty jsem pro něj neměla. Dali jsme si večeři a šli jsme si hrát do pokojíčku. Lehla jsem si na jeho postel a v tom slyším takový zvuk, jak když se odvíčkuje něco, co bylo pod tlakem…
***
Hned mi problesklo hlavou, že mi praskla voda…Šok, co budu dělat? Je přeci ještě brzy! Termín mám až za měsíc!
Opatrně jsem vstala a koukala, jak ze mě voda začíná odkapávat. Syn se mě zeptá, co se děje. Na mou odpověď, že mi praskla voda, odpoví „A nebolí tě to?“ a hraje si dál…
Odejdu do kuchyně, kde si sednu na zem na kolena, klepou se mi ruce. Beru do ruky telefon a volám manželovi, i když vím, že on mi teď stejně nebude moci nijak pomoct. Říkám mu, že mi praskla voda…je stejně v šoku jako já. Říká to i synovi a ten začne panikařit. Udělalo se mu prý špatně od žaludku a celý se klepe. Má o mě strach. Uklidňuju ho do telefonu, že jsem v pořádku. Že jen pojedu do porodnice a že se nám holčička narodí trochu dřív, než jsme čekali…Ptám se manžela, jaké je číslo na záchranku. V té situaci se mi vykouřilo z hlavy.
155.
Ok.
Zavolám tam.
Přijedou prý do 20min. Manžel mezitím volá mému tatínkovi, aby přijel pro syna. Volám své porodní asistentce a ona mi říká, co mám dělat. Kaluž pode mnou je větší a větší. Voda už odtéká celkem slušným proudem…nevěřím, že se jí tam mohlo vejít tolik.
Snažím se podlahu vytřít utěrkou, ručníkem, nakonec i svým svetrem. Nestačí to…
Přijede sanitka a za chvíli i taťka. Beru si na sebe džínové šaty a syna oblékám do své mikyny a kulicha. Pod tím má jen pyžamo. Nic jiného tu pro něj nemám. Prý že mě vezmou do spádové nemocnice – do Nbk. Říkám, že tam nechci…
Říkám, že tam nechci, že jsem registrovaná na Bulovce. Oni že prý tam mě vézt nemohou…Domlouváme se, že v Nbk podepíšu revers a taťka mě hodí na Bulovku. OK. Rozloučím se se synem, nasedám do sanitky a jedeme směr Nbk. Za chvilku osádka zvedá telefon a někdo říká, že mě nemají vozit do Nbk, ale na Bulovku. V Nymburce přijímají rodičky od 36+0, já jsem ten den 34+4. Ufffff, super.
Během cesty si píšu s blízkými kamarádkami, manželem a lektorkou z Porod je krásný, Katkou. Všichni mi jsou obrovskou oporou. Kontrakce nemám, jsem v klidu.
V porodnici
Na Bulovce jsme za chvíli. Je asi půl deváté večer. Přijíždím jen s kabelkou.
Nemám nic.
Porodní taška je sbalená doma. Jsem domluvená, že mi ji kamarádka přiveze. Jdu na monitor a pak na vyšetření k doktorce. Všichni jsou na mě moc milí a já jsem zvědavá, co se bude dít. Kdy miminko přijde na svět…
Jaké je moje překvapení, když doktorka na ultrazvuku zjistí, že miminko jo otočené hlavičkou nahoru! Co? Od 30.tt na všech kontrolách bylo hlavičkou dolů! Všechny kopance jsem vždy cítila pod žebry! Jak je možné, že je teď obráceně? Těžko říct, jestli se otáčelo a tím praskla voda, nebo jestli odtok vody způsobil otočení .
Hned mi dochází, co vše s tím souvisí…Nechají mě porodit koncem pánevním i v 35.tt? Nevím…Prý s přihlédnutím k tomu, že je to můj třetí porod snad ano…
Během UTZ vyšetření se miminko přetáčí do polohy příčné, což je ještě horší…neporoditelná pozice, u které je vždy nutný císařský řez…Jsem z toho úplně vykolejená…všechno jinak!
Dokrorka mě uklidňuje, že miminko se tam ještě poměrně živelně hýbe a že je velká šance, že se do porodu ještě otočí hlavou dolů.
Jako druhou variantu můžeme zkusit tzv. “zevní obrat”. Techniku, kterou prý na Bulovce ovládají jen dva lékaři a kterou je možné přes bříško miminko pomocí speciálních hmatů otočit. Upínám se k tomu…ano…pokud se miminko neotočí, určitě mu chci zkusit pomoct.
Další postup je takový, že mě hospitalizují, dostanu antibiotika proti případné infekci, magnezium do žíly a první dávku kortikoidů na dozrání plic miminka. Ideální prý je, pokud se aplikují 4 dávky kortikoidů po 12ti hodinách. Pak jsou plíce připravené a miminko může přijít na svět. Cílem tedy teď bylo „udržet mě nerodit” alespoň 48h. Kortikoidy se podávají kdykoli, když porod nastane dříve než 35+0, což my jsme byli za dva dny. Když porod nastane po 35+0, už se nic nepodává…
Tu noc jsem vůbec nespala. Vše se mi honilo hlavou, hodně jsem přemýšlela, byla všeho plná. Píšu si s kamarádkami i Katkou z @porodjekrasny , dostávám velkou dávku podpory. Vím, že to vše dobře dopadne. Ačkoli je vše trochu „mimo plán“, cítím se překvapivě uvnitř velmi klidná a smířená…
Druhý den ráno jdu na kontrolu k panu doktorovi, který umí zevní obrat. Mimi je pořád v příčné poloze. Říká mi, že obrat můžeme zkusit, ale že to není jistota. Že se může klidně do porodu zase vrátit zpět. Prý mi dává na přirozený porod tak 20%…tu větu v sobě vůbec nenechám ohřát. Pouštím druhým uchem ven…
Vše trvá asi pět minut a on několika zkušenými hmaty pomaličku za mého hlubokého dechu, pod ultrazvukovým dohledem, otáčí miminko hlavičkou dolů. A je to…Woooow!
Nečekala jsem, že to bude tak rychlé. Mimi je hlavou dolů, ale nejde spoléhat na to, že tak zůstane. Uvidíme…říkám si…
Odpoledne za mnou přijela kamarádka, přivezla mi porodní tašku a spoustu jídla. 3,5h se mnou jen tak povídala, aby mi to uteklo…je úžasná! Pak přijel i manžel se starším synem. Dřív to z Alp nezvládli.
Syn mě pořád objímá a říká, jak jsem statečná a silná…
Během dne mi chodí sestřičky pravidelně dělat monitor a taky spolu mluvíme, vše probíráme. Všechny byly naprosto úžasné, empatické a podporující…
Plodová voda se prý neustále obnovuje a doplňuje z mé krve. Což vnímám…potřebuji hodně pít a kdykoli vstanu, trocha vody odteče.
Uléhám a věřím, že se aspoň trochu vyspím. Dostávám třetí dávku kortikoidů…Uf, ještě jednu a můžeme…říkám si
O půlnoci mě ale vzbudí jemné kontrakce, spíš taková jakoby menstruační bolest, která chodí pravidelně po 15 minutách. Mezi nimi se snažím aspoň trochu pospávat. Ale vím, že tento den už to bude. Tělo už chce rodit. A doktor potvrzuje, že pokud se porod rozjede, už nic brzdit nebudou. Jsem v naději…už chci, aby se rozjel. V noci mi lékař potvrzuje, že miminko je připraveno hlavičkou dolů…hurá!
Naděje na přirozený porod je veliká!!!
Denní službu má ten den „moje“ porodní asistentka…tak věřím, že mimi už čeká jen na ni a na manžela. V pět ráno píšu manželovi, ať na 7h přijede. Že už se mi porod rozbíhá. Zajistí hlídání pro kluky a v 7h je u mě.
Když přijde, jsem zrovna ve sprše a myju si vlasy. Kouká na mě, že prý myslel, že už rodím, a já si tu v klidu myju vlasy…No jasný…kdoví, kdy se k tomu po porodu dostanu, že? Ok, tak trochu ubere na hladině adrenalinu…
Přijde PA, že nás mohou přesunout na privátní porodní pokoj s vanou, že je zrovna volný. Jásáme. Chceme…
Wooow…takový „hotelový pokojíček“ s velikou vanou a porodním křeslem! Super! Dáváme si snídani. Přijde mě vyšetřit lékař. Mimi stále naléhá hlavičkou…jupí! Zůstalo tak Jsem neskutečně vděčná!!!
Během celého rána i dopoledne chodí více méně pravidelné, ale zatím jemné kontrakce cca po 15 – 20 minutách. V klidu si je prodýchávám. Zatím jsou příjemné a já je vítám…vím, že každou další kontrakcí jsem blíž a blíž porodu. Říkám jim „Ano“….
Vzdy, když jsem na monitoru, manžela moc baví sledovat, po kolika minutách kontrakce je a jakou má sílu.
Jdu do vany a do malé zkumavky odstříkávám mlezivo…mléko, které mohou dát miminku v případě, že by muselo na chvíli do inkubátoru než budu moci začít přikládat. Stimulace bradavek navíc krásně pomáhá porod rozbíhat…
Pak klystýr, ten by mohl také pomoci stimulovat dělohu.
Záchod – teplá sprcha – odpočinek – záchod – teplá sprcha a tak dál .
Pak si dáváme oběd a poleháváme na rozkládacím gauči. Pouštíme si na PC film.
Cítím, že už jsem dost unavená. Předchozí dvě noci jsem toho moc nenaspala a trochu se bojím toho, že jestli budu rodit až někdy v noci, nebudu už mít dost fyzických sil. Chci porodit dnes!
PA mi nabízí vaginální napářku…ok. Plánovala jsem dělat si ji v posledním měsíci těhotenství…to jsem nestihla. Tak aspoň jednou si ji užiju. Sedím nad hrncem s odvarem s bylin a nechávám své lůno opečovat párou. Mám tam být 20 minut. Ale jsem hrozně, hrozně unavená. Je pro mě náročné i sedět…Vydržím tam 15 minut a pak odpadám na gauč vedle manžela, hladí mě a utišuje, vnímá každou moji kontrakci. Pozná ji podle toho, že začnu hluboce dýchat. Asi na půl hodinky si zdřímnu. Sem tam mě probudí lehká kontrakce. Ale zoufale potřebuju spát a nabrat sílu! Musím se trochu vyspat!
Pak vstanu. Wooow. Cítím se líp, osvěžená.
Teď už se to musí rozjet! Prosím!
Dopuju energii, sním banán a dva řádky hořké čokolády. Mám energii, cítím se skvěle. Teď to musí přijít…
Přijde doktorka a kontroluje mě. Hlavička naléhá, je už v hrdle, ale konec hrdla je zatím na 4cm. Říká, že ale už bříško hezky pracuje. Říká, že u třetirodiček je to většinou tak, že dlouho nic, nic a pak je najednou miminko venku. Tak snad…
Jde prý operovat a až se vrátí, uvidíme podle nálezu. Případně bychom prý dali oxytocin, aby se to rozjelo. Už jsem hodně unavená, tak abych nerodila v noci. Neeee…nechtěla jsem přece žádné podpůrné prostředky. Snad to půjde i bez toho!
Jdu opět do vany. Voda se pomalu napouští a já opět odstříkám trochu mléka. Ale v tom už začínám cítit, že kontrakce velmi rychle sílí. Moc nevím, jakou polohu zaujmout.
Vlny přicházejí silnější a silnější.
Už mi nestačí jen oddychování, ale musím si do toho mručet a broukat. PA nám nechává intimitu, soukromí, téměř o ní nevíme. Zasahuje jen minimálně…
A jdeme do finále!
Po chvíli říká, že už „vypadám jinak“
…Tyjo! Má pravdu…cítím se jinak…rozjíždí se to…
Moc nevím, jak si mám ve vaně sednout…Nejpříjemnější mi je široký klek s mírným předklonem. Oddychování už nestačí, začínám různě bručet a mručet. Kontrakce jsou čím dál častější…Manžel mě povzbuzuje, je vidět, že by mi chtěl nějak pomoct. Jsem ráda, že je u mě, ale vše už vnímám v takovém oparu…jsem hodně u sebe, v sobě, ve svém těle vedena instinkty…
Po chvíli cítím už takový tlak na konečník. Z předchozích porodů to znám a vím, že už je hlavička opravdu nízko…
Říkám to mezi kontrakcemi asistentce, ona že to není možné.
Zkusí mě prý vyšetřit mezi kontrakcemi, jenže mě přichází jedna za druhou, pauza mezi nimi je minimální.
Najednou je mi ve vaně hrozně horko…potřebuju nutně ven.
Mám navíc velikou žízeň!
Ani nevím jak, ale nějak se dostávám z vany a lezu si a porodní křeslo. Kontrakce jdou jedna za druhou. Žízeň! Vedro!
Manžel mi mezi vlnami dává napít studené perlivé vody, co byla v pokoji v lednici…Aaaaach…super! Přesně to jsem potřebovala…
A zase přichází vlna…Myslela jsem, jak budu miminko „vydýchávat“ ven…místo toho řvu jak lvice.
Je to sice můj třetí porod…ale znovu mě ta intenzita bolesti překvapuje. Snažím se hluboce dýchat, pomáhá mi použít hlas.
Nutí mě to už tlačit. PA mi nabídne, ať si lehnu na bok, že je to pro miminko velmi výhodná pozice…Podloží mi horní nohu takovým držákem. Je to příjemné. Zkontroluje nález…“Aha, rodíme!“.
Manžel „Je tam hlavička, už jsou vidět vlásky!“
Snažím se rukou dosáhnout, abych si na hlavičku sáhla…Opravdu! Cítím je…
PA mi říká, že musí rychle zaběhnout pro lékaře, ten u těchto předčasných porodů musí být přítomen. Za chvíli jsou oba zpět…
To už přichází svatá chvilka klidu…pro nabrání sil. Moc mi pomohla…1 – 2 minuty klidu před cílovou rovinkou.
Jen dýchám, a pak už jdeme na to…Tělo krásně tlačí samo, jen malinko mu pomáhám a přitlačím si také. Rukou si instinktivně chráním hráz. Cítím, jak se rodí hlavička…manžel začíná brečet dojetím…
Malá chvilička pauza a cítím, jak se miminko natáčí, aby mohla projít ramínka…A rodí se celé miminko…Naše milovaná holčička
PA mi ji dává na břicho…Chci si ji přitáhnout k sobě na hrudník, ale je na pupeční šňůře. Aha…mazlím ji, objímám. Hned začne křičet. Ahoj holčičko! Říkám, jak je nádherná…Oba brečíme, manžel mě líbne na čelo. Říká, jak jsem skvělá…
Po chvíli přestřihává pupeční šňůru a miminko musí prohlédnout pediatr. Ok. Manžel jde s ní. Za pár minut jsou zpět a miminko si společně poňuňáme.
Asi za půl hodiny se rodí i placenta. Žádám PA, aby mi kousek odřízla a dala pod jazyk. Hmmm…zvláštní chuť, ale dodá mi spoustu energie…
Zbytek si bere do chladícího boxu a zpracuje mi ji na kapsle. Povídáme si…říká, že to byl jeden z jejích nejrychlejších porodů…
Ani se jí nechtělo věřit, že jsem se za tak krátkou dobu mohla otevřít ze 4cm na 10. Od doby, kdy jsem vlezla to vany do porodu miminka uběhlo pouhých 30 minut…
Lékař kontroluje případná poranění. Žádná nejsou. Jen malá oděrka, kterou není třeba nijak řešit…
Cítím obrovský příval energie…Miminko je na světě. Jsme obě v pořádku. Zvládly jsme to! A i když vím, že si chvilku budeme muset pobýt v porodnici, protože se malinká narodila dříve, beru to. Beru to tak, jak to je…
Jsem šťastná…
…vděčná
…je nás pět
…děkuju ti, živote!!!
